seznam článků
Historie včelařství
Historie včelaření
Historie včelařství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
Vývoj úlů a rámkové míry do počátku 20. století.
Vývoj úlů a rámkové míry od počátku 20. století do dneška
Všechny strany

 

Historie včelařství

Vývoj úlů a rámkové míry

Vývoj úlů a rámkové míry do počátku 20. století

Původně bydlely včely v dutých stromech, o něž v pralesích nebyla nouze. Včelaři stromy vyhledávali, označovali nasekáváním kmenu jako svůj majetek a med z nich „podbírali.“

Později takové stromy poráželi, část kmenu se včelami oddělili, odvezli domů do sadu a postavili tam „klát“. První takový úl byl tedy „stojan.“ Na roje si včelař kláty připravil. Vysekla do špalku dutinu. Ta bývala 48 včelích palců dlouhá (1 včelí palec = 5 vedle sebe ležících buněk dělničích nebo 4 buňky trubčí), 9 – 10 palců širokou a 8 – 9 palců hlubokou. Přes dutinu uprostřed délky špalku přibil prkénko 4 palce široké, v němž vydlabal česno. Aby se dílo ve špalku stojanu pod tíží medu neutrhlo, položila se uprostřed dutiny špalku „opěra“ zšíří ruky do dlabů udělaných ve vnitřní straně špalku.
Později usazovali včelaři roje i do špalků vodorovně položených. Tam nebylo potřeba opěrky, protože „ležen“ měl jen 9 – 10 palců výšky. Česno bylo uprostřed délky úlů. Na kláty se kladly jednoduché střechy z prken, aby jim déšť neuškodil.

Dalším vývojovým stupněm byla kruhová košnice. Několik košnic tohoto typu se dalo postavit na sebe. Celou sestavu uzavíralo víko vyrobené rovněž ze slámy. Kláty i koše měly společnou nevýhodu. Prohlídka včelstva a zjištění jeho stavu nebyla možná bez narušení nebo zničení díla. Včelařům proto zůstaly utajeny biologické základy a vnitřní vztahy ve včelstvech. Osvícený Švýcarský chovatel včel Francois Huber (1750-1832) vymyslel úl, do kterého bylo možno nahlédnout: byl to Huberův "rámkový úl". V úle byl určitý počet rámků, které byly na jedné straně spojeny podobně jako listy v knize. Do těchto rámků stavěly včely plásty. Pro pozorování života včel měl v tehdejší době tento vynález nedozírnou cenu, pro chov včel byl ale příliš nepohodlný.

Vyřezaný med se na mírném ohni rozpouštěl v kamenných hrncích. Když se pak i všechen vosk rozpustil, postavil se hrnec do chladna, kde vosk ztuhl. Ten se čistil tak, že se dal do hrnce s vodou a nechal vařit. Rozvařený se cedil plátěnými pytlíky do škopku se studenou vodou.

Roku 1853 vynalezl čestný doktor Jan Dzierzon, farář ve Slezku úl, v němž včelí dílo bylo na trámečcích širokých 1 včelí palec a ¼ palce silných, které bylo možno z úlu vyjmout a zpět zase zavěsit. Tak vznikl úl „dzierzonský“. Dzierzon včelařil hlavně v ležanech, z nichž byly vždy 2 k sobě spojené a tvořily „dvičák“. Ležen obsahoval 15 rámků a měl 1 patro. Uvnitř byl 9 palců široký, 15 palců vysoký a 28 – 29 palců hluboký.

Baron Berlepsch zdokonalil úl Dzierzonův tak, že zvolil včelaření“ stojan“ jemuž dal tři patra a sestrojil pro něj rámky. Vynálezem rámků dostoupila rozběrnost díla svého vrcholu. Berlepsch rozdělil svůj stojan, uvnitř 9 ½ široký na 3 stejně vysoké díly, z nichž 2 spodní určil pro plodisko a třetí nejvyšší, 9 ¾ vysoký, pro medník a mezi oba tyto prostory vložil pohyblivou přepážku. Úl tento se nazýval „Berlepschův“.

Po Berlepschovi se o zdokonalení úlu pokusil Dathe. Místo 2 pater v plodisku udělal rámek 14 palců dlouhý a medník 14 ½ palce vysoký, aby se rámky z plodiska hodily k zavěšení do medníku a naopak. Později poznal zbytečnost velkého medníku a snížil jej o polovici. Tak postavil úl s dvojími rámky, velkými pro plodisko a malými pro medník. Dathe sám včelařil hlavně ve slaměných koších. Sám uznal, že včelstva v úlech jeho soustavy špatně přezimují, ale ve slaměných koších přezimují dobře.

Včelařský spolek na Moravě se sídlem v Brně, který řídil MDr. František Živáňský, přijal za svůj spolkový úl zvláštní úl 9 ½ uvnitř široký, jehož plodisko bylo rozdělena na 4 patra 5 palců vysoká a páté nejvyšší tvořilo medník 5 ¾ palce vysoký. Úl byl zřízen pouze na trámky. Toto bylo považováno za výhodu vůči rámkům pro teplejší zimování včelstev. Také v Čechách znamenití včelaři rámky z úlů vyhoditi a nahraditi je trámky. Tento úl moravského spolku zdokonalil Josef Buchar, farář, který trámky nahradil opět rámky a místo 2 pater po 5 palcích zřídil 1 rámek 10 palců vysoký. Další 2 patra po 5 palcích vysoká ponechal. Medník udělal 10 palců vysoký. Tento úl se nazýval úlem „uhříněveským“ protože se vyráběl v Uhříněvsi.

V Čechách vznikly takzvané „princovy“ úly. Byly to ležáky ze slaměných věnců s vnitřní šířkou 10 palců a výškou 10 palců. Jeden věnec pojal 3 rámky, které visely na dřevěných laťkách. Pro malé plástve byly však nevýhodné pro přezimování včel.

V Americe sestavil Langstroth stojan, zvaný „americký“. Byla to truhlice nahoře otevřená. Na její horní kraje se zavěšovaly rámky 10 ½ palce vysoké a 20 ½ palce široké (27,5 cm vysoké a 53,2 cm široké) a bylo jich v úle 10. Místo medníku používali Američané medné skříňky, které se postavily na rámky plodiska a mohly pojmout až 1 kg medu. Na podzim se medné skříňky odstranily a plodisko se přikrylo voskovaným plátnem a slaměnou rohoží. Na rohož se položilo prkno, zatížilo se kamenem a úl se zastřešil. Včelstva v těchto úlech přezimovala velmi dobře, protože seděla na dlouhých plástech. Americký úl zdokonalil Mat. Hlinecký tím, že udělal jednu stranu pohyblivou a tak bylo možno plástve vybírat jak horem, tak i se strany.

U nás však v této době se považoval dobře udělaný úl dzierzonský za základ rozumného včelaření, avšak k dobrému úlu muselo přispívat i umění včelařovo. K tomu všemu mu muselo pomáhat i příznivé počasí a výborná pastva na lípách, akátu, vičenci, řepce, pohance atd.

Na základě úlů amerických byl sestaven úl „Hospodář“, který zlepšoval americký úl tím, že byl rozložitelný ve všech částech, dat se tedy nastavovat nástavci v medníku, aby vyrovnal sílu včelstva a mohl pojmout všechen med v době bohaté snůšky. Mohly se tedy nastavit dva až tři medníky. Jak výborná to byla myšlenka pro nynější nástavkové úly! Úl „hospodář“ mohl být jednoplodiskový, jedno a půlplodiskový nebo dvouplodiskový. Mezi plodisko a medník se vkládala mateří mřížka, tenkrát nazývaná královská mřížka. Vyráběla se z plechu nebo drátu. Tento úl se vyráběl i se slaměnými stěnami.

Po sjezdu včelařském v Praze roku 1879 se začal rozšiřovat „divčák“ i „jednák“ Dzierzonův, dále úl Dathenův a později úl Garstungův. Avšak roku 1896 v Příbrami byla přijata normální míra rámku pro český úl stojan tzv. „uhřiněvský“. Velký počet rámků (30 – 40) byl na závadu a zdržoval při práci. Proto po způsobu Gerstungově se vkládalo do plodiště několik celorámků 39 cm vysokých.