Historie včelařství

Vývoj úlů a rámkové míry

Vývoj úlů a rámkové míry od počátku 20. století do dneška

V roce 1902 – 1903 byl zaveden do výroby úl s širokonízkým rámkem, čímž byla porušena jednota normální míry rámku, která byla po tak dlouhých letech pracně vybojována. Roku 1904 bylo usnesením uskutečněno použití širokonízkého rámku míry 24×39 cm. Tím nebyla přijata míra Dzierzonova 38×22 cm, ani Gerstungova 41×26 cm, ani americká míra Langstrohtova 23×45 cm.

Nově přijatá míra 39×24 cm byla jakýmsi kompromisem a stala se pro výrobce úlů rozhodující a trvalá. Během 10 roků tyto naše úly zdomácněly nejen v Čechách a na Moravě a Slezsku, ale i na dalekém jihu a v Německu. Tak vznikl roku 1903 úl, který byl nazván podle místa svého vzniku v Kolči pod staroslavnou Budči – „Budečák“. Je to úl dvojpatrový, kde je plodiště odděleno přepážkou a obsahuje 10 rámků, medník rovněž 10 širokonízkých rámků. Zásuvným okénkem je možno plodiště i medník zúžit. V medníku je rovněž česno, kterým mohou vylétat trubci. Plodisková přepážka je opatřena mateří mřížkou.

Na schůzi včelařského spolku pro Prahu v roce 1908 byl dán název „Pražan“ úlu se širokonízkými rámky, které je na rozdíl od „Budečáku“ přístupný z boku i ze zadu na stavbu studenou nebo teplou. Po oddělení medníku, který je zařízen většinou má polorámky, je přístupný i horem. Lze jej zařídit také jako divčák – dvoják.

Úl „kapucín“ je vlastně dvoják úlu „pražanu“, kde prostřední stěna je opatřena sítí, takže včelstva v plodišti se vzájemně zahřívají a z jara brzy zesílí. Medník u něj může být i společný.

Úl „obchodní“ či „družstevní“ je ležen s dvojitými stěnami, které jsou teplodržné a přitom jsou výhodné pro přezimování a rychlejší vývin včelstva z jara. Pojme 12 – 15 nízkoširokých rámků ze zadu. Úl se hodí ke kočování za pastvou.

Úl „zasouvák“ československý je vlastně úl Dadantův s širokonízkými rámky 39×24 cm vylepšený v zasouvákem s oddělitelným medníkem. Všechny díly jsou oddělitelné: dno, plodiště, medník i víko. Uprostřed dřevěného víka nebo slaměné rohože je pro krmení balonem vyříznut otvor, který se uzavírá zátkou.

Úl „stojan“ československý se stále udržuje, protože mnozí včelaři si zvykli na práci ve stojanech a nemají zálibu v nových typech úlů, i když je uznávají za lepší. Vylepšují se tak, že se dají do přední části plodiska rámky stahující přes všechna tři patra.

V době, kdy se ještě včelařilo s dílem nehybným, pořizovali si včelaři slaměné koše případně s nástavkem. V slaměném koši, který sloužil jako plodiště, bylo dílo nerozborné, avšak v nástavci – medníku dílo pohyblivé.

Z tohoto stručného popisu různých dříve užívaných typů úlů poznáváme, jak bylo vždy problematické a dosud stále je, zvolit si ten nejlepší typ úlu a tu nejvhodnější rámkovou míru.

Soudobý úl je v podstatě speciálně upravená dřevěná bedna, čtvercového nebo obdélníkového půdorysu, se speciálně upraveným dnem a s několika tzv. nástavky. Odmyslíte-li si totiž ono zmíněné dno (oddělíte-li jej od zbytku bedny – a ve skutečnosti tomu u některých typů úlů tak i je), pak zbytek bedny je onen nástavek. A tak je úl vlastně tvořen jedním dnem a několika nástavky a říká se mu „nástavkový“. V určitých ročních obdobích, podle toho jak jsou včelstva silná (a ty jsou silná podle toho, kolik kvete v okolí rostlin), včelaři úly podle potřeby rozšiřují o další nástavky. V létě pak může být úl tvořen i osmi nástavky a dosahovat výšky třeba 2 metry.

Zpracoval: Vlastimil Dlab